Obyvateli axolotlí kolonie jsou také žebrovníci. Žebrovníci jsou statní obojživelníci, patřící do čeledi mlokovitých (Salamandridae). Žijí na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe, v pohoří Atlas. Bohužel jsem v místech jejich výskytu nikdy nebyl. Na Pyrenejském poloostrově žijí v jeho jihozápadní části. Lze je prý nalézt ve větších nadmořských výškách (uvádí se nad 800 m n.m.) v močálech a bažinách, která v tamějším horkém létě vysychají, a také v cisternách, nádržích na dešťovou vodu,které jsou používány jako zásobárny vody zvlášť v Andalusii.
V přírodě i v akváriu probíhá jejich život podle obvyklého scénáře života evropských obojživelníků. Na jaře se dospělé kusy páří a samičky nakladou velké množství vajíček. Z těch se vylíhnou larvy s vnějšími žábrami za hlavou. Krmí se, rostou a posléze u nich dochází k přeměně v dospívající jedince. Pak opouštějí vodu, dál se krmí a po dvou letech dospějí a s ostatními dospělými se zúčastňují jarních milostných her. Žebrovníci mají velmi zajímavý způsob páření. Samec totiž uchopí samičku zespodu a nosí ji na zádech. Tím zřejmě stimuluje její chuť k rozmnožování. Při oplodnění se pár otáčí dokola, stále v závěsu, a samec na dno upevní spermatofory, z nichž některé nasaje samička kloakou. Pak se pár pustí a samička za den za dva začne klást vajíčka. Ta jsou překvapivě malá, silně lepivá, a vzhledem k velikosti samičky je jich několik stovek.
Samec se pozná podle toho, že je jednak štíhlejší a jednak má na předních nohách hrbolky, jakési mozoly, kterými si přidržuje samičku. To, že se pár při páření drží, je zřejmě výhoda. Pár je pořád spolu, společně se nadechují. Jaká to výhoda proti čolkovi, který se uprostřed námluv musí vydat k hladině, aby se nadechl, a potom svou vyvolenou ani nemusí znovu najít!
Žebrovníků bylo popsáno několik druhů. Žebrovník Waltrův (Pleurodeles waltli) žije ve Španělsku a místy snad i v severní Africe. Je to největší evropský ocasatý obojživelník. Měří až 30 cm a je velmi statný, zvlášť samičky jsou mohutné. V severní Africe žije žebrovník Poiretův (Pleurodeles poireti), velmi podobný, snad jen méně statný. Ještě se objevuje jméno Pleurodeles haagenbecki, snad poddruh nebo synonymum Pleurodeles poireti . Nedávno byl ze severní Afriky popsán Pleurodeles nebulosus (žebrovník obláčkový).
Moji žebrovníci pocházejí z chovu na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Když skončili experimenty s nimi, rozdali je zájemcům, a tak se dostali také ke mně. Chovám je už přes třicet let. Žebrovníci jsou totiž stejně jako axolotli důležitá laboratorní zvířata. V laboratořích se používají hlavně jejich vajíčka a embrya, a to jak žebrovníka Waltrova, tak Poiretova, možná též kříženců obou těchto příbuzných druhů.
Žebrovníky chovám jako vodní zvířata. Mladí jedinci po metamorfoze se sice snaží utéct z akvária, a občas se jim to rožkem povede, ale při troše opatrnosti se jim v tom dá snadno zabránit. Ve vodě jsou spokojení, krmím je žížalami a masem, nejsou nároční. Dospělé kusy jsou natolik mohutné, že se jim útěk stěží podaří. Po období rozmnožování, ke kterému dochází v akváriu od podzimu do jara, jim snižuji hladinu vody, takže mají možnost vylézt na souš, ale málo toho využívají. Jsou to vděční a vytrvalí chovanci. Ryby, které s nimi chovám, nejsou schopni ulovit. Jsou dlouhověcí, dožívají se přes deset let.
