Na jaře 1968 mi kamarád přivezl z Prahy 10 mladých axolotlů. Koupil je tam v akvaristické prodejně. Věděl o mé vášni k obojživelníkům, vždyť jsme spolu chodili jako kluci na žáby, čolky a jinou vodní havěť do mokřin v okolí. Čolci mě zvlášť fascinovali. Tiší, tajemní se zjara objevili v tůních mezi rašícími vodními a bahenními rostlinami a ve svém jarním šatě byli neobyčejně krásní. Vždycky jsem měl aspoň na jaře nějaké doma a v okolí Brna jsem sledoval jejich výskyt. V okolí mého bydliště byli a jsou čolci obecní. Dále na sever od Brna jsem nacházel čolky horské. Jen velmi vzácně jsem občas ulovil též čolka velkého.
Cizokrajní ocasáči nebyli v té době vůbec dostupní. Toužebně jsem zíral v brněnské zoologické zahradě na axolotly, se kterými tam dělali jakési pokusy, aby je donutili k přeměně pomalým ubíráním vody. Nikdy se jim to nepodařilo.
Axolotli z Prahy byli zřejmě z chovu legendy naší teraristiky ing. Wondeyse, který je tehdy jako jediný ve větším množství rozmnožoval. Potvrdil mi to o mnoho let později, když jsme se v Praze setkali.
Tak začal můj život s axolotly. Z deseti mladých se dospělosti dožilo šest kusů, pět samců a jediná samice. Ta v roce 1970 poprvé nakladla vajíčka. Tehdy jsem je poprvé a naposled také spočítal. Bylo jich 648. Odchoval jsem jich asi 300 a nabídl jsem je brněnskému akvaristickému obchodu pana Zukala, akvaristickému odborníku a fotografovi. S jeho fotografiemi pak vyšel článek o axolotlech v časopise Akvárium a terárium v roce 1972.
Axolotli jsou statní ocasatí obojživelníci, kteří fascinují řadu lidí a je o ně mezi milovníky zvířat a akvárií stále zájem. Výhodou toho, že žijí celý život ve vodě, je to, že se neskrývají část roku někde v mechu, jako třeba takoví krasavci, jako jsou čolci mramorovaní, axolotli tygrovaní a jiné druhy ocasatých obojživelníků, které žijí obvyklým obojživelným způsobem života a po období rozmnožování ve vodě se uchylují do vlhkého prostředí mimo vodu a je možné je pozorovat jen při krmení a v noci. Axolotli jsou také dost odolní, nevyžadují vytápěná akvária a spokojí se krmením kousky masa nebo žížalami, což jim lze snadno zajistit.
Jen dvakrát za celou dobu, co chovám axolotly, jsem si pořídil exempláře z jiných chovů, kvůli „občerstvení krve“. Zdá se, že jim příbuzenská plemenitba nevadí a jsou stále velmi plodní. Období rozmnožování axolotlů trvá od podzimu do jara. Nejkrajnější ojedinělé snůšky jsem zaznamenal koncem srpna a na začátku června, ale to byly vzácné výjimky. Pravé období rozmnožování připadá na listopad až duben. Dospělé samice kladou v tom období třikrát až čtyřikrát. Teplota vody v mém zařízení dosahuje tehdy 10 až 15 stupňů Celsia. Vajíčka nechávám vyvíjet ve vodě teploty kolem 15 C a vývoj do vylíhnutí trvá asi 14 dní. Oplodněno je kolem 90% vajíček. Mláďata velikosti 8 mm krmím planktonem z rybníků. Nejmladší larvy jsou choulostivé na plísňová onemocnění a nezřídka plísně vyhubí celou snůšku. Jakmile překonají larvy citlivé první období, stávají se stále odolnějšími a s odchovem nejsou větší potíže. Zdravotní stav zlepšuje mírný přídavek soli. Velikosti 8 centimetrů dorůstají za dva a půl až tři měsíce, a v této velikosti je nabízím k prodeji. Mladí axolotli jsou velmi žraví, nejlépe jim vyhovují larvy pakomárů – patentky -, a mám co dělat, abych je opatřil v dostatečném množství. Jestliže není krmení dostatek, napadají se axolotli navzájem a okusují si končetiny. Často do ran vnikne plísňová infekce, která vede ke ztrátám. Končetina znovu naroste tak za tři týdny. Starám se pochopitelně o několik velikostních skupin axolotlů, starám se také o dospělé chovné kusy, o žebrovníky a několik druhů čolků a nějaké akvarijní ryby, takže v axolotlí kolonii je stále co dělat.
Co do zbarvení jsou axolotli dost konzervativní. Jsou buďto tmavě zbarveni jako v přírodě, nebo bílí s červenými žábrami a tmavýma očima. Nejde tedy o pravý albinitismus. Je zajímavé, že už v první dodávce axolotlů do Evropy – bylo to v roce 1854 do botanické zahrady v Paříži – bylo 32 axolotlů tmavých a jeden bílý. Světlé exempláře se tedy vyskytovaly i v přírodě, zvláště v některých částech jezera, které kdysi obklopovalo aztéckou metropoli Tenochtitlán. Z jezera zbylo do nynějška jen málo. Na jaře 2001 jsem byl v Mexiku a jedním z vrcholů mé cesty byla návštěva místa výskytu axolotlů v přírodě. Vyskytují se dosud ve vodních kanálech, které tvoří jezero Xochimilco. Překvapilo mě, že teplota vody v březnu tam byla 18 C, tedy více, než poskytuji axolotlům doma. Jezero Xochimilco je dnes oblíbeným místem zábavy Mexičanů, některé kanály jsou plné bavících se lidí, na jiných lodích vyhrávají muzikanti a mezi tím se proplétají loďky s prodavači jídla, květin a suvenýrů. Axolotlů tu prý žije asi 2000. Mají problémy s rozmnožováním, protože voda je plná rozpuštěných chemikálií a jedů z pesticidů, herbicidů a hnojiv, která se použivají na okolních polích. Zárodky proto hynou ve vajíčkách. Z žab zde žije rovněž ohrožený skokan Rana montezumae, z ryb několik drobných druhů živorodek, halančíci rodu Rivulus a zavlečení karasi. Axolotly jsem žádné neviděl, zahlédl jsem jen pár rybek.
Axolotli byli jednak mystickými zvířaty starých Aztéků, jednak jim sloužili jako potrava. Byli asi to největší, co bylo možné z vod jezera vylovit a ve starých dobách se jimi voda jen hemžila. Frater Sahagún, který doprovázel Francisca Cortéze, ve svých zprávách napsal: „V jezeře žije zvířátko zvané axolotl, které má hlavu jako úhoř a tělo také, má čtyři nohy a vousy na krku. Je velmi dobré k jídlo. Je to jídlo pánů.“Do 60. let 20. století se prý axolotli objevovali na tržištích v Mexiku nabízení k přípravě pokrmů. Kdybych znal recept k přípravě, rád bych ho vyzkoušel. Potom už byli na pokraji vyhubení a nastal čas jejich ochrany. Pokusy odchovávat je přímo na místě a vypouštět je do Xochimilca však zřejmě skončily neúspěchem.
Zato v péči člověka se jim daří a díky tomu se rozšířili do akvárií po celém světě. Jsou rozhodně nejčastěji chovanými obojživelníky. V roce 2001 jsem objevil mezi mladými jednoho s pravou polovinou tmavou a levou bílou. Jedinec zdárně dorostl do velikosti 20 cm a měl podobu samice. Vajíček jsem se však od něj nedočkal, mám ho dosud. V dalších letech jsem získal mezi mladými dalších několik jedinců „black and white“, takže dnes mám již asi 10 kusů, které jsou více méně černobílé nebo zajímavě strakaté. Měl jsem od nich už také mladé, ale mezi nimi nebyl žádný zbarvený podle rodičů. Ale ten gen u některého kusu je a mezi tisíci axolotlů se občas objeví dva tři černobílí.
