Tentokrát ne o čolcích, ale o rybičkách.
Nedaleko starobylého chorvatského městečka Ninu, asi 20 km severovýchodně od Zadaru, se nachází v lokalitě zvané Ninskaja Vodnica „lječivo blato“. Zdejší sirnaté bahno je odedávna – prý už od římských dob – vyhledáváno pro své léčivé účinky při onemocněních kůže a pohybového ústrojí – páteře a kloubů. Na bahništi jsou mělké příkopy s vodou a ze dna těchto příkopů lidé nabírají páchnoucí bahno a natírají je na postižená místa. Po zaschnutí bahno omývají v moři.
Trávil jsem zde letošní dovolenou. V příkopech jsem viděl hejna rybiček. Voda je zde brakická, bahniště je spojené s mořem úzkým průlivem. Ve vodě není žádná vegetace. Prostor mezi příkopy je hustě porostlý slanorožcem a modře kvetoucí staticou. Mezi odumřelými částmi těchto rostlin ve vodě se ryby schovávají.
Myslel jsem, že jsou to živorodky komáří, Gambusia affinis, které se vyskytují na mnoha místech Středomoří. Byly sem vysazeny, aby zlikvidovaly komáry, resp. jejich larvy, přenášející malárii. V tom byly nesmírně úspěšné a na mnoha místech zdomácněly.
Chytil jsem asi 10 kousků a když jsem si je prohlédl, zjistil jsem ke svému překvapení, že nejde o živorodku komáří, ale o nějakého halančíka. 
Největší rybky jsou asi 5 cm velké. Stříbřité tělíčko ze stran jen mírně zploštělé má daleko dozadu posunuté hřbetní a řitní ploutve. Násadec ocasu se zdobený několika tmavými úzkými proužky. Ploutvičky jsou bezbarvé, jen u samců jsou ocasní, hřbetní a řitní ploutve nažloutlé. Ústa jsou horního postavení. Zbarvení není příliš pestré a nedá se srovnat např. s africkými halančíka, ale je velmi elegantní.
Prostředí, ve kterém jsem rybky našel, je značně extrémní. Bahniště je spojené s mořem a příliv se projevuje kolísáním hladiny asi o 30 cm a zřejmě i změnou slanosti vody. V době přílivu vpadnou do bahniska mořské ryby a celé ho prošmejdí. Hejna halančíků jsou schovaná mezi rostlinami, které jsou v době odlivu na suchu. V létě slunce nemilosrdně praží a teplota vody přesahuje 30 C. V noci klesá ke 20 C. V zimě zde sice nemrzne, ale je to období dešťů a studených větrů, kdy teplota vody je jen několik stupňů nad nulou. Všechno to ryby přežívají.
Doma jsem rybky umístil do vany na zahradě. Vodu jsem mírně osolil. Myslím, že množství soli ve vodě není příliš důležité. V husté spleti kořenů plovoucích rostlin – vodních hyacintů (Eichhoria) a Limnobium – zmizely a bylo jen 
těžké je objevit. Teplota také značně kolísala – kolem 30 C ve dne a 20 až 22 C ráno. Krmím je hrotnatkami a komářími larvami. Nejsou to nijak nároční chovanci a přijímají i umělou potravu.
V literatuře jsem našel o těchto rybkách jen několik zmínek. Aphanius fasciatus se vyskytuje na mnoha místech pobřeží východního Středomoří v několika varietách. Jiné druhy rodu Aphanius žijí při pobřeží Alžírska, Španělska a také v Jordánsku, Izraeli,Turecku, Iráku a západním Íránu. Mnohé jsou velmi hezky zbarvené.
Aphanius fasciatus se údajně ochotně vytírají, ale pečlivě všechny jikry vysbírají a sežerou. Jiné informace o jejich rozmnožování nemám.
Podle sdělení dnes již zvěčnělého Jaroslava Kadlece, vynikajícího odborníka na halančíky, je lokalita, kde jsem je našel, nejsevernější dosud známá. Fotografoval je a napsal o nich článek do halančíkářského časopisu Killifish a označil tuto populaci Aphanius fasciatus L2004.
